|
Jedním z nejdůležtějších a nejzásadnějších momentů celého kanonizačního procesu
(uznání Jana Nepomuckého za mučedníka a světce) byla právě exhumace Janových ostatků.
Tuto kapitolu zároveň považuji za tu nejzajímavější část příběhu sv. Jana Nepomuckého.
Jeho tělo bylo exhumováno hned několikrát. Poprvé tomu bylo dne 15.4.1719 za přítomnosti
nejctihodnějších mužů církevního stavu v čele s pražským arcibiskupem Ferdinandem
hrabětem Khünburgem a několika lékařů pod vedením Jana Františka Löwa z Ersfeldu.
Když se snažili z lebky vysypat zeminu, kterou byla vyplněna, vypadla z lebeční dutiny při jejím naklonění spolu se zeminou jakási měkká hmota načervenalé barvy. Na dvou místech byla naříznuta a byla nalezena načervenalá tkáň. Po očištění vystoupila načervenalá barva ještě intenzivněji. Nikdy se nedozvíme, kdo z přítomných svědků první vyřkl slovo jazyk, ale jisté je, že tuto diagnózu hlavní lékař potvrdil. K tomu bylo ještě vyřčeno, že jazyk, který z orgánů propadá zkáze první, se nemohl zachovat v této podobě způsobem přirozeným, nýbrž jedině způsobem nadpřirozeným. Kostra byla poté vrácena zpět a jazyk byl uchován zvlášť u stěny kaple sv. Václava. Podruhé byl Janův hrob otevřen 17.1.1725, kdy bylo pouze zkontrolováno, zda nebyl porušen. Deset dní nato byl vyšetřen i jazyk. 
Pozůstatky sv. Jana Nepomuckého v otevřené rakvi |