Část příběhu sv. Jana Nepomuckého se odehrává v době vlády krále Václava IV. (1361-1419). Ten však narozdíl od svého otce, výjimečně schopného českého krále ale i římského císaře Karla IV., bere vladaření pouze jako zábavnou zahálku. Není tedy divu, že se politicky stabilní Karlovo impérium začíná pod vlivem nezájmu tak málo zkušeného osmnáctiletého panovníka hroutit. Podstatně k tomu přispívají i rozpory mezi mocí světskou a církevní ale i rozpory v církvi samotné. Věrní úředníci vychovaní v duchu Karlově jsou postupem času nahrazováni novými dravými lidmi, jež si nepřipouštějí žádnou odpovědnost, kterou s sebou vladaření nepochybně nese a místo toho se zajímají pouze o své vlastní uplatnění a obohacení.         Neméně důležitou roli zahrál v Janově životě kromě krále Václava IV. i pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Špatné vztahy mezi králem a Jenštejnem se vyhrotily roku 1378, kdy v římské církvi propuklo papežské schizma. Francouzští kardinálové se vzepřeli stávajícímu papeži Urbanovi VI. a zvolili si svého vlastního papeže Klimenta VII. Jenštejn si byl velmi dobře vědom, že papežský rozkol je hlavní příčinou bědného stavu celé církve a tak se se vší oddanosti postavil za římského papeže Urbana VI., král naopak za avignonského Klimenta VII. Tento spor vyvolal mezi oběma hlubokou nenávist, jejímž důsledkem byla smrt nebohého Johánka z Pomuku.